KailØ

Neexistuje neúprosnější lakmusový papírek lidské pravdivosti než přechod z bezpečného vakua digitálního chatu na čirý asfalt.

V lidské touze existuje tichý, sebedestruktivní klam: představa, že neklid a těkavost druhého člověka jsou přímou obžalobou naší vlastní nedostatečnosti.

Možná je to jen v mé hlavě, ale přijde mi, jako by kolem dělání určitých věcí o samotě existovalo nevyslovené stigma.

Maybe it’s all in my head, but it seems like there’s an unspoken stigma around doing certain things alone.

Každodenní mikrokosmos veřejné dopravy je fascinující laboratoří lidského chování.

Every person needs to learn from childhood how to spend time with oneself.

Blaise Pascal kdysi suše poznamenal, že veškeré neštěstí lidstva pramení z jediné věci: z neschopnosti sedět v klidu sám v pokoji.

Všichni žijeme v jedné zásadní iluzi.

Why do we desperately crawl through the digital panopticon, begging for algorithmic scraps of attention, especially when romantic entanglement is involved?

The photo sitting in the margins is completely irrelevant - an incidental artifact of me finally clawing my way out of the social swamp to actually produce something.